Ukázka z knihy

Ke gádžům, Romům, olašským Romům a křesťanům pro mě tou dobou přibyly další dvě skupiny. Nacisti, kteří si tehdy říkali skinheads (my jsme jim říkali zkrátka „skín“), a policajti, se kterými jsem už měl zkušenost. Velmi často se tyto dvě skupiny navzájem překrývaly, což se projevovalo většinou tak, že si policajti vybrali nějakého Roma, odvezli ho a zbili. Všichni jsme tak věděli, že je nutné se fašistům vyhýbat, ať měli uniformu, nebo bombra a vyholenou hlavu. Vyšlo to totiž nastejno. Ze všech jsme měli strach. Byli jsme si jistí, že když se cokoliv stane, skínům to projde a vyšetřovat to budou jiní skíni, jen v policejních uniformách. Paradoxní je, že původní skinheads byli patrioti, odpůrci rasismu a drog, ale bez vazeb na politiku. V českých poměrech to byli vyholení opilci, co nosili zelené bundy a bílé tkaničky v těžkých kožených botách. Vidět jste je mohli na politických akcích doktora Sládka. Za jeho fašistické názory by se nemusel stydět ani Adolf Hitler. A rozhodně jste je mohli vidět na každém koncertě kapely Orlík, ta byla pro skinheady něco jako Karel Gott pro důchodce. A v restauraci U Holanů, což byla místní nacistická bašta.
Celou tuhle část života jsem si tak musel dávat pozor na to, abych se skínům vyhýbal, a kdykoliv jsem viděl uniformu, dostal jsem panický strach a mizel tak rychle, jak to jen šlo. Policajti, co mě zmlátili v Lupáčovce, mi navždycky zapsali do hlavy zkušenost, která se mi vybavuje dodnes a vzpomenu si na to i ve chvíli, kdy mě jen kontroluje dopravní policie.
Lidé kolem mě se začali dělit na ty, kdo se skíny sympatizují, a na ty, kdo je nesnáší. Ani dnes nechápu, jak je možné, že těch sympatizantů bylo tolik. Docházelo tak k situacím, kdy na mě posílal své nové kamarády spolužák, se kterým jsem navíc chodil na fotbal. V pátek kamarád, v pondělí nácek a „černý huby do plynu“.